Dlouho stání neovlivňuje pouze naše nohy. Jak na to reaguje náš mozek?

Na první pohled to vypadá nevinně. Člověk prostě stojí. Nehýbe se, nepřetěžuje se, dýchá klidně. Ale tělo mezitím maká na plné obrátky, i když si to neuvědomujeme. Svaly drží rovnováhu, krev se snaží proudit proti gravitaci, mozek posílá signály, aby se celé tohle soukolí nezhroutilo. A zatímco máme pocit, že odpočíváme, mozek a nervová soustava zažívají menší peklo. Dlouhé stání není jen zkouškou pro nohy – dotýká se i naší psychiky, soustředění a nálady.

Když tělo stojí, mozek jede

Ve chvíli, kdy stojíme, se v těle spouští série malých korekcí. Nohy se nepatrně hýbou, svaly zad reagují, srdce pumpuje o něco víc, aby dostalo krev do mozku. Když to trvá pár minut, tělo si s tím hravě poradí. Jenže po hodině, dvou nebo po celém dni začne systém pomalu zadrhávat.

Mozek je náročný orgán. Potřebuje stabilní přísun kyslíku a živin, a když krev cirkuluje pomaleji, dostává méně paliva. Výsledkem je zhoršené soustředění, pomalejší reakce a podrážděnost. Někdy stačí stát třicet minut a člověk cítí, že hlava jakoby těžkne. To není únava z myšlení, ale signál, že mozek začíná šetřit energií.

Naše tělo není stavěné na nehybnost. V dávných dobách jsme buď chodili, nebo seděli u ohně, ale málokdy dlouho jen stáli. Moderní práce, od pokladen po laboratoře, z nás dělají sochy. A mozek na to reaguje jako na stres. Spouští obranné mechanismy, které zvyšují krevní tlak a mění hladinu stresových hormonů.

Co se děje s krví, když se nehýbeme

Gravitace je neúprosná. Když stojíme, krev se přirozeně stahuje do dolních končetin a srdce musí zabrat, aby ji vytlačilo zpátky nahoru. Po delší době se žíly unaví a krevní oběh zpomaluje. Mozek to vyhodnocuje jako mírný nedostatek kyslíku a reaguje zpomalením činnosti. Cítíme to jako únavu, slabost nebo dokonce lehké točení hlavy.

Není to jen o krvi. S dlouhým stáním se mění i tlak v cévách, a pokud se tělo nemůže protáhnout nebo posadit, mozek začne regulovat činnost nervového systému jinak. Signály, které by běžně směřovaly k pohybu, se tlumí, aby se šetřila energie. Proto bývá po dlouhém stání člověk nejen fyzicky vyčerpaný, ale i mentálně vypnutý.

Zajímavé je, že mozek v tu chvíli začne pracovat podobně jako při lehkém spánku. Některé části se zpomalí, jiné se aktivují víc, aby kompenzovaly nerovnováhu. Právě proto bývají lidé, kteří musí stát celé směny, večer malátní a roztěkaní. Není to lenost, ale biologická reakce.

Mozek reaguje na únavu těla dřív, než si všimneme

Když se tělo unaví, mozek to pozná okamžitě. Svaly posílají signály o napětí, cévy o tlaku, receptory v kůži o teplotě. Nervová soustava to všechno sbírá a vyhodnocuje. Při dlouhém stání se množství těchto signálů násobí. Mozek má víc dat, která musí zpracovat, a méně energie na všechno ostatní.

Proto se zhoršuje pozornost. Každý, kdo někdy stál dlouho na místě, zná ten pocit. Hlava bloudí, myšlenky se rozplývají a člověk si těžko vybaví, co vlastně dělal. Jde o přetížení smyslového systému. Tělo drží rovnováhu a mozek se soustředí na to, aby nespadl. Zbytek aktivit jako rozhodování, kreativita, logické myšlení jde úplně stranou.

Když stání ovlivní myšlení

Při dlouhém stání se snižuje průtok krve nejen do mozku, ale i do očních a ušních oblastí. Všimnout si můžete rozostřeného vidění, hučení v uších nebo pocitu, že v hlavě „bzučí“. Mozek v té chvíli zpomaluje reakce, protože má menší přísun kyslíku. Kognitivní výkon klesá a zhoršuje se pozornost, paměť i schopnost plánovat.

Lidé, kteří tráví celé směny ve stoje mívají vyšší riziko chyb v práci a pomalejší reakce při rozhodování. Mozek zkrátka funguje jinak, když musí neustále kontrolovat rovnováhu a polohu těla. K tomu se přidává i únava ze smyslového přetížení hlukem, světlem či pachy. Všechno dohromady tvoří směs, která mozek postupně vyčerpává.

A i když se může zdát, že to jsou drobnosti, v dlouhodobém horizontu se kumulují. Chronické napětí, zhoršený spánek, kolísavá nálada, to všechno jsou důsledky, které mozek platí za to, že tělo stojí příliš dlouho bez pohybu.

Jak stání mění vztah mezi tělem a hlavou?

Člověk si často myslí, že mozek a tělo jsou oddělené světy. Jeden přemýšlí, druhý poslouchá. Ale dlouhé stání krásně ukazuje, jak propojené to je. Když trpí nohy, trpí i mysl. Tělo dává mozku signály o nepohodlí, napětí a únavě a mozek je překládá jako stres. To ovlivňuje i náladu. Po dlouhém stání jsme podráždění, bez chuti mluvit a nejradši bychom byli sami.

Zvláštní je, že mozek si tuto zkušenost pamatuje. Když se situace opakuje, začne reagovat dřív, než bolest skutečně přijde. Stačí si stoupnout a už cítíme napětí. Tomu se říká anticipační stres. Tělo i mozek se připravují na zátěž, kterou znají z minulosti. Výsledek? Cítíme únavu ještě dřív, než začne směna.

Na druhou stranu, lehký pohyb, občasné protažení nebo pár kroků dokáže tenhle řetězec narušit. Stačí pár minut chůze a mozek se zklidní. Krev se rozproudí, napětí ustoupí a tělo znovu najde rytmus. Je to důkaz, že někdy pomůže úplně obyčejná změna polohy.

Kdy stání naopak prospívá?

Zajímavé je, že stání nemusí být jen zlo. Krátké úseky stání během dne pomáhají aktivovat svaly, zlepšují prokrvení a mozek tím dostává víc kyslíku. Důležité je jen, aby to nebyla monotónní činnost. Když stojíte chvíli, pak se projdete nebo si sednete, tělo to zvládá dobře. Klíčové je střídání.

Mozek miluje pohyb. Potřebuje drobné změny, rytmus, stimulaci. Když mu je dopřejeme, zvládne i stání bez problémů. Ale když ho nutíme hodiny zůstávat v jedné poloze, začne protestovat. Pomalu, tiše, ale neúprosně.

Dlouhé stání není jen o unavených nohách a oteklých kotnících. Je to komplexní zátěž pro celý organismus. Od žilního systému až po mozek.

Zdroj textu: springer.com, https://www.frontiersin.org

Zdroj foto: www.freepik.com