Experiment Malý Albert dodnes vzbuzuje hrůzu. Proč byl tak neetický?

V minulosti bylo provedeno mnoho experimentů, které měly potvrdit či vyvrátit určité domněnky. Ne vždy ale byly experimenty v souladu s etikou a experiment Malý Albert budí rozpaky dodnes.

Cíl experimentu

Cílem experimentu Malý Albert bylo potvrzení teorie, že emoce, zejména strach, mohou být naučené. Americký psycholog John. B. Watson a jeho asistentka Rosalie Raynerová při svém pokusu v roce 1920 vycházely z experimentu Ivana Pavlova, který prostřednictvím experimentů se psy ukázal, že reflexy mohou být podmíněné. Toho stejného chtěli docílit také Watson a Raynerová.

Jak experiment Malý Albert probíhal

Subjektem experimentu se stal devítiměsíční chlapeček, jehož identita je sporná, ale říká se mu Malý Albert. Na úplném počátku experimentu se Albert nebál zvířat ani předmětů. To bylo dokázáno také pomocí testů. Albertovi bylo ukázáno několik předmětů a byla zaznamenána jeho reakce. Na bílou krysu, králíka, psa, opici, masku, bavlnu, vlnu ani hořící noviny nijak nereagoval a nebál se jich.

Během pokusu mu ale výzkumníci ukazovali bílou laboratorní krysu a dovolili mu si s ní hrát. Jakmile se jí ale dotkl, Watson za Albertovými zády udeřil kladivem do kovové tyče, což bylo samozřejmě doplněno velice nepříjemným zvukem. Stačilo, aby se zvuk úderu kladiva do kovové tyče při kontaktu s krysou několikrát zopakoval a u Alberta se začal projevovat podmíněný strach, který se projevoval pláčem a křikem. Poté již stačilo, aby byla dítěti krysa pouze ukázána a reagoval na ní stejným způsobem. Tím se potvrdila domněnka o tom, že emoce mohou být naučené. Malý Albert si totiž pravděpodobně spojil zvuk úderu kladiva do kovové tyče s krysou a začal se jí bát.

Generalizování strachu

Ovšem bílá krysa nebyla jedinou věcí, které se Malý Albert začal bát. Albertův strach se generalizoval a hrůzu v něm probouzel také pohled na další předměty, kterých se na začátku pokusu nebál. Dítě se začalo bát většiny dalších bílých chlupatých věcí, například králíka, psa, kožešiny a také masky Santa Clause, protože měla bílý plnovous z vaty.

Konec experimentu a první etický problém

Když byl experiment u konce, Albertovi byl téměř jeden rok a nemocnici Johns Hopkins, v níž pokus probíhal, údajně krátce poté opustil. Právě zde přichází na řadu první etický problém. Psycholog John B. Watson se nijak nepokusil svůj experiment odčinit či napravit. Malý Albert tudíž nebyl svého nově nabitého strachu zbaven a předpokládá se, mu strach z bílých chlupatých věcí zůstal. Došlo tedy k psychické újmě a po konci experimentu dítě vykazovalo znaky fobie, což je v rozporu s etickými zásadami.

Další etické problémy

Zpochybňován je také souhlas rodičů, jenž byl podle dnešních měřítek nedostatečný. Dnes by již podobný experiment nebyl povolen a byl by považován za neetický, protože v sedmdesátých letech dvacátého století byla v Americe zřízena Národní komise pro ochranu lidských subjektů biomedicínského a behaviorálního výzkumu. V roce 1979 tato komise vydala Etické principy a směrnice, jimiž se musí experimenty řídit. Tyto principy a směrnice mají za úkol chránit lidské subjekty, které se stanou součástí výzkumu.

Kdo byl Malý Albert?

Ačkoliv je identita Malého Alberta zahalena tajemstvím, existují dvě teorie o tom, kdo to ve skutečnosti byl.

Teorie, která dokládá, že experiment byl neetický

Jedna z nich tvrdí, že Malý Albert byl ve skutečnosti Douglas, syn Arvilly Merrittová, která pracovala na Johns Hopkins jako zdravotní sestra. Toto tvrzení skupiny vědců z univerzity v Severní Karolíně bylo podloženo tím, že dítě se podobalo záběrům a fotografiím Malého Alberta. Podle dalšího zkoumání klinickými psychology vyšlo najevo, že ze záběrů experimentu Malý Albert, je patrné, že dítě trpí neurologickým postižením. Pokud by to byla pravda, celý pokus s Malým Albertem by tím pádem byl ještě více neetický, než se původně předpokládalo. Nedostatek této teorie se skrývá v tom, proč by se dítěti přezdívalo právě Albert, když jeho jméno bylo Douglas a dala se zvolit mnohem příhodnější přezdívka.

Teorie založená na jméně a podobné hmotnosti

Druhá teorie vychází ze stejného předpokladu – subjektem experimentu bylo dítěte někoho, kdo pracoval v Johns Hopkins. Skupina vědců z univerzity v Albertě se domnívá, že Malý Albert byl ve skutečnosti William A. Barger, což by odpovídalo přezdívce Albert. Ve prospěch teorie, že Malý Albert byl William, hovoří také podobné hmotnosti chlapců.

Který Albert byl ten pravý?

Který Albert byl ten pravý, to již nikdy s jistotou nezjistíme. Nicméně Douglas Merritte zemřel v pouhých šesti letech na hydrocefalus, zatímco William A. Barger zemřel až v roce 2007 a dožil se krásných 87 let. Jeho vnučka navíc prohlásila, že se její dědeček bál zvířat, což by opět mohlo dokazovat, že byl účastníkem hrůzného experimentu Malý Albert a nesl si doživotní následky.

Co dobrého experiment přinesl?

Ačkoliv dojmy z experimentu Malý Albert jsou spíše negativní, přinesl něco dobrého. Jedné z Watsonových přednášek o podmíněném chování se zúčastnila také Mary Cover Jones a zažehlo to v ní touhu po studiu psychologie. Později se pustila do experimentu s chlapcem Petrem a zaměřila se na to, jak děti zbavit strachu. Díky těmto experimentům a snaze o zbavení se strachu se jí přezdívá matka behaviorální terapie.

Dnes by již podobný experiment s několika měsíčním chlapcem, který je vystavován traumatu a po konci pokusu vydán na pospas světu naštěstí nebyl možný, protože by tomu zabránily etické kodexy.

Zdroj textu: www.wikipedia.org, www.bps.org.uk

Zdroj foto: www.freepik.com