Proč některé rány na kůži nikdy úplně nezmizí?

Naše tělo je malé zázračné staveniště. Poškrábeme se, řízneme, spálíme a ono všechno opraví. Jenže někdy, i když se kůže zahojí, zůstane po ní památka. Jizva, flíček nebo hrbolek, který prostě nechce zmizet. Člověk má pak pocit, že je to dávno pryč, ale tělo si to pamatuje. Proč některé rány mizí beze stopy a jiné ne, i když děláme všechno správně?

Tělo si pamatuje každý zásah

Kůže má vlastní paměť. Každý škrábanec, spálenina nebo pupínek spouští v těle sérii procesů, které probíhají jako dobře sehraný orchestr. Zánět, hojení, tvorba kolagenu, nová tkáň. Jenže ne vždy hraje všechno podle těch správných not. Někdy se tělo snaží až příliš. Vytvoří moc kolagenu, nebo ho naopak nevytvoří dost. A tehdy vznikají jizvy, které už nikdy nezmizí úplně.

Jizva není jen estetická věc. Je to důkaz, že tělo bojovalo. Kůže se uzavřela, ale hlubší vrstvy zůstaly poznamenané. Tam, kde kdysi vznikla rána, se změní uspořádání kolagenu, přestanou se tvořit mazové žlázy a kůže se stane tužší. I když vypadá zdravě, chová se jinak. Reaguje pomaleji na změny teploty a je náchylnější k podráždění.

Zajímavé je, že některé rány, které vypadaly hrozivě, zmizí skoro beze stopy. A jiné, jako třeba malý škrábanec, akné nebo puchýř, po sobě zanechají památku na roky. Klíčem je hloubka poškození a to, jak moc se do procesu zapojila dermis, tedy hlubší vrstva kůže.

Schopnost hojení

Každý organismus má jinou schopnost hojení. Některým lidem se tvoří hypertrofické nebo keloidní jizvy, což je způsobeno přemrštěnou reakcí těla. Zjednodušeně řečeno, tělo se snaží opravit ránu tak moc, až to přežene. Kolagen se hromadí, místo se zvedne a zůstává červené či tuhé dlouhé měsíce, někdy i roky.

Důvod je často genetický. Pokud má někdo v rodině sklony k výrazným jizvám, pravděpodobně je zdědí. Kůže těchto lidí reaguje na poranění přehnaně. Jako by se chtěla pojistit, že se rána nikdy znovu neotevře. Vznikne tak tvrdší, silnější tkáň, která je odolná, ale nehezká.

Takové jizvy mohou časem blednout, ale málokdy zmizí. Tkáň v nich má jiné cévní zásobení, jiný poměr kolagenu a elastinu. Když se podíváte pod mikroskopem, uvidíte, že vlákna nejsou uspořádaná do jemné sítě, ale do chaotických směrů jako spletené provazy. Proto jizvy nikdy nevypadají jako okolní kůže.

Kůže se hojí, ale nervy si to pamatují

Dalším důvodem, proč některé rány nezmizí, je propojení s nervovým systémem. Každé poranění je pro tělo stres. Když nervová zakončení v okolí rány utrpí poškození, nemusí se zcela zregenerovat. Někdy zůstanou přecitlivělá, jindy se zcela „vypnou“.

Výsledkem je, že i po zahojení může být místo jinak citlivé. Někoho jizva pálí při změně počasí, jinému reaguje na dotyk nebo teplo. Mozek totiž s tímto místem pracuje jinak. Bere ho jako oblast, která byla jednou zraněná, a nechává ji v pohotovosti. To, že se rána zahojila zvenku, neznamená, že uvnitř je klid. V těle stále probíhají jemné zánětlivé reakce, které udržují nervová vlákna ve střehu. Proto některé jizvy mění barvu, svědí nebo reagují na stres.

Hojení je řízeno chemií těla

Proces hojení má tři fáze: zánět, regeneraci a remodelaci. Když se něco pokazí v kterékoliv z nich, výsledek nikdy nebude dokonalý. Například při dlouhodobém stresu nebo špatné výživě tělo nemá dost živin na tvorbu nového kolagenu. Vznikne slabší tkáň, která se snadno zbarví nebo propadne.

Naopak, pokud je v těle přebytek některých růstových faktorů, bude jizva příliš silná. Záleží také na věku. Mladá kůže se hojí rychle, ale často bouřlivěji, zatímco starší kůže se hojí pomalu, ale klidněji. Hormony, vitamín C, zinek, spánek, všechno hraje roli. Tělo je systém, který musí být v rovnováze, jinak se opravy dělají narychlo. A jak známe, to, co se dělá ve spěchu, má vždycky drobné nedostatky.

Slunce, čas a barva kůže

Další faktor, který rozhoduje, jestli jizva zůstane, je slunce. Ultrafialové paprsky mění pigment v kůži a jizvy na ně reagují jinak než okolí. Často ztmavnou nebo zčervenají, a pak se dlouho nemohou sjednotit s okolní barvou. Proto dermatologové doporučují chránit jizvy před UV zářením minimálně rok po zhojení.

Svou roli hraje i barva pleti. U tmavších odstínů se častěji objevuje hyperpigmentace, takže jizva zůstává tmavší. U velmi světlé pleti naopak bývá viditelnější kvůli kontrastu. A pak je tu čas. Některé jizvy blednou roky. Ale i když se opticky ztratí, v hlubších vrstvách kůže zůstává stopa. Místo, které už nikdy nebude úplně stejné.

Jak s jizvami bojovat?

Možná to zní zvláštně, ale i jizvy mají svůj smysl. Kůže si prostě pamatuje, kde musela bojovat. Každá jizva, každý flíček je vlastně záznam o tom, že tělo dokázalo něco opravit. I když to není esteticky dokonalé, je to důkaz života.

Lékaři dnes umí jizvy zmírnit například laserem, injekcemi, krémy s retinolem nebo kyselinou hyaluronovou. Ale úplně vymazat je nejde. A možná to tak má být. Protože kůže, která nikdy nic nezažila, by byla sice hladká, ale trochu nudná.

Naše tělo je kronika. A každá rána, která nezmizí, v ní zanechává větu. Některé kapitoly jsou vidět víc, jiné méně. Ale všechny vyprávějí o tom, že jsme přežili něco, co nás změnilo.

Rány na kůži se hojí, ale nikdy nezmizí úplně, pokud se dotkly hlubších vrstev nebo nervů. Jizva je kompromis, kdy tělo volí mezi rychlostí a dokonalostí. A i když čas umí jizvy zjemnit, nesmaže je. Každá z nich je drobným podpisem života, který si naše kůže nese s sebou dál.

Zdroj textu:

Zdroj foto: www.freepik.com