Proč tvrdíme, že jsme v pořádku, i když v některých situacích nejsme?

Říkat „Jsem v pořádku“, když nejsem, může být způsob sebezapření bolestivých pocitů. Někdo se tak chce vyhnout konfliktům a předstírat, že problémy neexistují. Jenže ony tu jsou a samy se nevyřeší, tudíž jen tak nezmizí.

Můžete tedy sice říci, že se máte dobře, i když to není pravda a děláte to tak i úmyslně. Stejně víte, že s vámi nikdo nebude soucítit nebo se tím jen bráníte negativním pocitům.

Většina z nás vyrůstala v rodinách, kde bylo zakázáno být naštvaní nebo smutní

Bylo nám řečeno, abychom přestali plakat nebo nás čeká trest. Když jsme své pocity vyjádřili, byly ignorovány. Ve výsledku je to zdroj pro potlačování pocitů tím, že začnete holdovat alkoholu, přejídání se nebo jinému nutkavému chování.

Mnoho z nás vyrostlo také s rodiči, kteří nedokázali regulovat své vlastní emoce. Pokud vaše rodiče zuřili, vy se zřejmě budete bát hněvu a budete se snažit ho za každou cenu eliminovat…

U dětí depresivních rodičů se nevědomky mohou projevovat příznaky toho, že se smutku, zármutku a beznaději budou bránit. Dochází tak ke znecitlivění pocitů a jsou to typické budoucí případy toho, že říkají, jsem v pořádku, i když tomu tak není. Zkrátka a jednoduše se ve svých pocitech nevyznají, protože je nepoznaly.

Touha být bezstarostný

Důvodů, proč to tak chceme, je dost. Jedním z nich je bezpochyby to, že bez starostí jsme schopni prožívat štěstí naplno. Jakmile tomu něco brání, je to zátěž, která spouští možnost konfliktu. Od nikoho tak nic nechceme, nepřijímáme a máme pocit, že si od sebe lidi jen odháníme.

Souvisí to i s historií lidských vztahů a křehké sebeúcty

Mít problém, znamená, že nás nebudou mít lidé rádi? Možná nás také opustí nebo odmítnou. Stojí nám takové „přátelství“ za to? Bezpečnějším prostředkem je tedy zablokovat své emoce a předstírat, že se nic neděje. Je to špatně, ve skutečnosti je lepší se vyprostit z toxického vztahu.