Proč už naše děti nebudou mít tak skvělé dětství, jako jsme měli my?

„Dobrý den, může Pepa ven“? Klasická otázka, kterou snad pokládal každý z nás. Samozřejmě místo Pepy se mohlo jednat o Káju, Vaška, Kristýnku či Marušku, to je úplně jedno, princip prostě zůstává stejný. Nejoblíbenější prolézačka byla klepač na koberce u každého činžáku a nejlepší hra byla „na honěnou kolem baráku“ nebo skákání gumy. Kdo si na to vzpomíná, mi dá jistě za pravdu, že to byly ty nejlepší části dne, kdy jsme se těšili, až přijdeme ze školy a půjdeme třeba ven stavět bunkry nebo „zakládat party“. O to víc nás teď jistě mrzí, že dnešní technologická doba „vyhnala pryč“ všechny tyto zvyky a na naše děti zbyly namísto čerstvého vzduchu pouze sociální sítě.

Jak dnes mezi sebou děti komunikují?

Dnešním dětem stačí poslat zpráva na messenger – „Zdar, nepodniknem něco?“ – „OK, pojďme si zahrát CSko“. Typická komunikace dnešních dětí. Škoda, že už ubývá těch, které se proháněly celé odpoledne venku na kole, bály se klekánic a domů musely jít hned, jak se rozsvítily první lampy veřejného osvětlení. Jenže dnešní doba přeje jiným komunikačním prostředkům – internet či chytré telefony by se daly přirovnat k Artušově meči. Prostě jsou mezi námi všemi a nikdo už je nedokáže vytáhnout.

Móda, značky, styl

Pamatujete na ty tmavě modré, vytahané tepláky s gumou přes chodidla? Nejčastější venkovní oblečení? A jak to bylo pohodlné! A největší výhodou bylo, že je tenkrát nosily prakticky všechny děti a nikdo nedělal rozdíly typu – „ Anča má lepší šustku než já, už si ji na sebe nikdy nevezmu!“ Největší frajer byl ten kdo, měl na sobě cokoli s Mickey Mousem. Momentálně Mickey Mouse nahradily jednoduché, prakticky nicneříkající nápisy – prostě jenom značky. Bez těch se dnešní mládež absolutně neobejde.

Domácí vězení? – Žádný trest!

Pamatujete ten pocit, když zazvonil kamarád a Vy jste museli se slzičkou v oku říct – ,,nemůžu, mám zaracha“. Teď už platí domácí vězení jen v případě, kdy chce dospívající dcera na diskotéku či do baru. To jsou potom stejné slzičky, jak jsme dříve mívali my. Akorát mají, bohužel, úplně jinou váhu. Největším trestem dnešní doby je odpojení internetového kabelu. Děti se najednou stávají bezradnými. A ještě zákeřnějším trestem je schovat dítěti nabíječku na telefon a potom jen sledovat tu hrůzu v jeho očích, když ikonka baterky zčervená.

Doba jde prostě dopředu a třeba za dalších 30 let bude situace zase úplně jiná. Například „hra na slepou bábu“ či „bumbrlíčka“ může již svým názvem budoucí generace naprosto vyděsit, protože si pod tím mohou představit nejedno hororové téma, ke kterému jim přispějí také stále více násilnické filmy v televizi.

V době, kdy fungovaly dva základní programy, nikdo neřešil, na co se budeme večer dívat nebo jestli si něco pustíme online. Prostě zaplo se to, co bylo, a všichni byli nadšeni, že vůbec existuje taková vymoženost, jako je televize. A největší frajer bal ten, kdo měl doma barevnou! Nikoho tehdy netrápilo, že musí chodit přepínat program přímo na televizi a že nejčastější večerní aktivitou bylo namotávání vymotaných kazet tužkami.

Je to hodně smutné, když přirovnáme, jak jsme se měli my, jaké poklady jsme objevovali venku ve srovnání s tím, co dnes naše děti objevují na síti či chytrých telefonech. Ale co když je tahle doba pouze takovým mezníkem a za pár let, až naše děti dospějí a budou mít své děti, budou s nostalgií vzpomínat na to – „pamatuješ, jak jsme si museli otevřít tu applikačku, když jsme spolu chtěli mluvit? Škoda, že naše děti už nikdy nezažijí to samé, co my.“