Imunita

Imunita Oslabená imunita Posílení imunity Posílení imunity u dětí

Imunita představuje velice důležitou a nepostradatelnou schopnost lidského organismu bránit se proti nebezpečným látkám – takzvaným antigenům (patogenům neboli choroboplodným zárodkům, virům, bakteriím či nádorovým buňkám) pocházejícím nejen z vnějšího prostředí, ale také z vnitřního prostředí vlastního organismu.

Imunitní systém spouští v případě setkání se s výše vyjmenovanými antigeny takzvanou imunitní odpověď, jejímž cílem je potlačení či lépe úplné zneškodnění nebezpečného prvku v organismu. Lidská imunita má celkem tři obranné linie:

1. vnější (externí) – především kůže a slizniční membrány bránící vstupu nebezpečných látek do lidského těla
2. vnitřní (interní) – bílé krvinky (leukocyty) a antimikrobiální bílkoviny (proteiny) reagující na nebezpečné látky proniknuvší do těla přes vnější obranu
3. adaptivní – lymfocyty a protilátky reagující konkrétně na určitý druh mikroorganismů

Druhá a třetí obranná linie imunitního systému se spouští zároveň, jakmile je v lidském těle zaznamenána přítomnost cizorodé látky. Zatímco bílé krvinky se vážou na „útočníky“ bez rozdílu, lymfocyty reagují pouze na „svůj“ druh mikroorganismů. Společně tvoří většinou velice dobře fungující součást lidské imunity.

Imunitní systém člověka

Kromě výše zmíněné trojité obrany, která má za úkol bránit zdraví člověka před nebezpečnými látkami z vnějšího prostředí, v němž žijeme, i z vnitřního prostředí našeho vlastního těla, skládá se imunitní systém z několika různých typů imunity:

• vrozená (nespecifická) a získaná (adaptivní, specifická) imunita
• buněčná a látková (humorální) imunita

Oba dva první typy imunity v sobě zahrnují jak buněčnou, tak také látkovou imunitu. Imunitní systém je totiž vzájemně velmi úzce propojen, aby mohl snáze a rychleji reagovat v případě ohrožení zdraví člověka. Vrozená imunita většinou předchází té adaptivní a často sama stačí ke zvládnutí nákazy. Jedná se o typ imunity, který zdědí dítě od své matky.

Takzvaná získaná imunita se dále dělí na imunitu přirozenou a umělou (umělá pak na aktivní nebo pasivní). Její reakce na infekci organismu trvá průměrně tak pět dní, avšak velkou výhodou je, že po setkání s určitým konkrétním antigenem si adaptivní imunita jeho strukturu trvale zapamatuje. Při opakované infekci je pak odpověď na nákazu mnohem rychlejší a efektivnější, protože v těle člověka jsou již příslušné protilátky.

Buněčná imunita

Tento typ imunity zajišťují bílé krvinky, které zrají v lidském těle v kostní dřeni či brzlíku. Také u nich lze rozlišit několik druhů krvinek v závislosti na tom, jakým způsobem ničí cizorodé látky v těle. Fagocyty zajišťují v lidském těle jednoduchou nespecifickou imunitu, zatímco lymfocyty používají k usmrcení „vetřelců“ daleko složitější metody.

Nedostatek bílých krvinek se projevuje jako snížená imunita, jejich nadprodukce zase vyvolává různá autoimunitní onemocnění, kdy organismus napadá sám sebe (například roztroušená skleróza).

Humorální imunita

Takzvaná látková či humorální imunita je tvořena protilátkami, které se váží na nebezpečné antigeny a postupně narušují jejich strukturu, což vede k jejich zničení. Dále zahrnuje takzvaný komplement, což je vlastně vrozený imunitní štít, jenž se stará o to, aby byly cizorodé látky v těle identifikovány a zničeny.

Přehled vykonavatelů všech typů imunity:

• vrozená– mechanické bariéry (pokožka a sliznice), fagocyty (makrofágy a neurofily pohlcující bakterie)
• látková (humorální) – protilátky (imunoglobuliny), komplement (proteiny označující cizorodé částice)
• adaptivní – B-lymfocyty produkující protilátky
• buněčná – bílé krvinky

Literatura

• Václav Hořejší, Jiřina Bartůňková: Základy imunologie, 3. vydání, Praha 2008
• Jan Krejsek, Otakar Kopecký: Klinická imunologie, Hradec Králové 2004
• Ivan Šterzl: Základy imunologie, Praha 2005
• Terezie Fučíková: Imunologie, Praha 2002
• Terezie Fučíková: Klinická imunologie v praxi, 2. přepracované vydání, Praha 1997

Zdroj náhledového obrázku: Pixabay